Odhodlán pomoci, zatčen a propuštěn

Díky tomu, čím si prošel, a díky svému neotřesitelnému vzdoru se Zhao Ming (Čao Ming) stal živoucí legendou mezi praktikujícími. Narodil se v rodném městě zakladatele Falun Gongu, v Changchunu. Vystudoval prestižní pekingskou univerzitu Tsinghua (ekvivalent americké MIT), kde od roku 1993 pracoval jako uznávaný vedoucí síťových inženýrů a kde také získal ocenění jako „Excelentní zaměstnanec“. Díky němu se na univerzitě Falun Gong velmi rozšířil a škola byla po celé Číně známá tím, že na ní cvičilo tisíce studentů a také profesorů, Zhao zde byl kontaktní osobou. V roce 1999, když mu vypršela zaměstnanecká smlouva, odjel postgraduálně studovat výpočetní techniku na Trinity College do Irska a taktéž se zde stal klíčovou osobou pro Falun Gong.

Poté, co v roce 1999 začalo pronásledování, se k němu dostávaly zprávy, že studenti na Tsinghui jsou vystaveni masovému zatýkání, rozhodl se, že jim pojede na pomoc. „Když jsem na stránkách Minghui.org četl, jak rafinované způsoby mučení na ně policie a vězeňská stráž používá, aby je přinutila podepsat tzv. dvojí slib, ptal jsem se sám sebe, zda bych něco takového vydržel. Na Vánoce 2000 jsem jel do Číny na prázdniny. Neklidné svědomí a má víra v pravdivost mě zakrátko přivedly do Státního úřadu pro apely v Pekingu. Zde jsem vyplnil formulář, ve kterém jsem si stěžoval na nespravedlivé zacházení s praktikujícími Falun Gongu. Hned na místě jsem byl zadržen!“ vypráví Zhao.

Po vyplnění formuláře ho však policisté zbili a nařídili deportaci zpět do Dublinu. Na letišti se však otočil a vrátil, zatkli ho, zbili a eskortovali do vězení v jeho rodném městě. Díky snahám jeho rodiny ho po pár týdnech propustili. Sebrali mu však pas a snažili se ho donutit k prohlášení, že už nikdy nebude protestovat.

Podařilo se mu vytvořit buňku praktikujících v Pekingu, která plánovala jít v počtu několika stovek na Náměstí nebeského klidu. Mezitím ho však znovu zatkli a krutě mučili. Na náměstí se nakonec dostala jen zhruba stovka praktikujících (včetně něj), a všechny pozatýkali. Mingovi se však podařilo utéct a po cestě ještě způsobit pěkný rozruch v jednom obchodním centru a také na jeho střeše, kde držel transparent s Falun Gongem tak, aby ho vidělo tisíce projíždějících aut z přilehlých silnic a dálnic; poté se dál schovával. Od této doby se mu také podařilo vypracovat novou strategii, tedy chodit přímo k lidem, a ne k vládě, tisíce praktikujících ho následovalo. Po pár týdnech ho však znovu zatkli a přesouvali ho mezi různými institucemi, kde vždy strávil v průměru dva týdny. Celkem byl bez jakéhokoliv soudního řízení zadržen v šesti různých detenčních centrech a pracovních táborech v Pekingu téměř dva roky. Nejhorší z celého tohoto otřesného maratonu pro něj prý bylo, když ho dozorci někdy mučili až sedmi elektrickými obušky najednou nebo když bylo ostatním vězňům nařízeno, aby ho nenechali spát, aby se tak zcela pomátl; anebo když ho při jedné příležitosti bilo víc než 10 lidí dřevěnými holemi na kotníky, do kolen a do uší – poté nebyl schopen dva týdny mluvit, chodit a několik dní dojít na turecký záchod.

V roce 2002 se irské vládě spolu se Studentskou asociací absolventů Trinity College v Irsku a Amnesty International podařilo vyjednat jeho propuštění, aby mohl dostudovat univerzitu. Pro jeho propuštění v osobních jednáních s čínským premiérem se vyslovili i irský předseda vlády Bertie Ahern a bývalá vysoká komisařka Spojených národů pro lidská práva paní Mary Robinsonová. Šest lordů a biskup z Oxfordu šli apelovat přímo na čínskou ambasádu v Londýně nebo dublinský starosta apeloval za jeho propuštění přímo při své návštěvě Pekingu. Tedy i přes fakt, že Irsko je v poměru s ostatními velmocemi malé, apely na jeho propuštění měly účinek. Bylo to i díky tomu, že se o něm vědělo, poněvadž byl držen v otevřeném táboře (tj, ne v tajných táborech, kde se praktikujícím odebírají orgány pro komerční prodej). Jeho rodinu o tom, kde pobývá, však nikdo neinformoval. Našel ho až jeho bratr, který obvolával všechny věznice v Pekingu.

Nyní je v Irsku a využívá svoje počítačové vzdělání k informovanosti světa o pronásledování v Číně. Také se schází s vlivnými lidmi, věří, že snahy o informovanosti západního světa mohou mít účinek na ztlumení perzekuce: „Čínská komunistická strana se obává právě toho, že její zlé činy budou známy vnějšímu světu a budou vnějším světem odsouzeny,“ myslí si Zhao Ming. Prvního května 2007 navštívil i Českou republiku jako host akce „Letná 2007 – První máj bez komunistů a nikdy jinak“. Podnikl zde rozhovory z mnoha vlivnými médii a také přednášel v městské knihovně.

„I když jsou vzpomínky toho, čím jsem si prošel, stále se mnou, žiji si poměrně šťastně. Avšak když přemýšlím o tom, čím jsem si prošel, uvědomuji si též, že v tomto okamžiku existují tisíce následovníků Falun Gongu, kteří ve vězeních v celé Číně prožívají stejný druh mučení.“

„Síla spravedlnosti a lidských práv se rozšiřuje a zlá síla pronásledování byla potlačena. Úspěšná kampaň za mé propuštění skutečně ukázala sílu pokojných apelů. Nepovažujte prosím režim, který pronásleduje lidi, za mocný. Nepovažujte své úsilí za nepatrné nebo nedůležité jen proto, že jste mírumilovní, všichni jste silní! Když v čínských věznicích řinčí telefony ze zahraničí, dozorci jsou opravdu vyděšeni,“ povzbuzuje Ming.

Že takovéto snahy mohou mít někdy až nečekaný dopad, se také sám mohl přesvědčit, když jako jeden ze svědků po svém propuštění svědčil u španělského národního soudu, který později vydal historický mezinárodní precedent, kdy zahájil dva soudní procesy, které soudí na deset vysokých funkcionářů komunistické strany Číny za genocidu Falun Gongu v Číně a také genocidu prováděnou v Tibetu. „Když mě mučili, pomyslel jsem si, že jednoho dne budou všichni tito zločinci bráni k zodpovědnosti za to, co udělali. Teď se to stává skutečností,“ uzavírá Ming.

Podrobnosti Mingova mučení

Během svého dvouletého věznění ho nejdříve poslali do obvodního zadržovacího střediska v Haidanu. Držel zde svou první protestní hladovku, přičemž agresivní spoluvězni ho téměř zabili, když se ho pokusili nakrmit násilím. Poté byl přesunut do zadržovacího střediska Daguang v Changchunu, kde se dozorci snažili využít Mingova otce, aby syna přiměl podepsat záruku o nepraktikování. Následovalo centrum pro drogově závislé ve Weizigou v Changchunu (odkud vystěhovali všechny skutečné narkomany a naplnili jej výlučně praktikujícími). V zadržovacím středisku v Pekingu znovu držel hladovku a vězni se mu opět snažili nacpat do úst cokoliv. V zařízení pro přesun vězňů, které bylo součástí pekingského pracovního tábora, Mingovi nařídili, ať se projde po dvoře nahý, a právě tady poprvé zakusil, co je to elektrický obušek.

To nejhorší však mělo teprve následovat, byl přesunut do pracovního tábora Tuanhe v Pekingu. Téměř ho nenechali spát a poté ho strčili do cely se šestnácti zarytými recidivisty.

Neustále ho bili nebo také musel sedět v umyvadle hlavou mezi koleny, poté ho nechali ohnutého v pase vsoukat pod nízkou postel, s tváří u chodidel a po posteli různě skákali. Po tomto si po dva týdny ani nemohl dřepnout na turecký záchod, a tak to držel v sobě. Mezitím tito recidivisti pracovali na ostatních praktikujících, všechny je zlomili a přinutili podepsat prohlášení, že už nebudou praktikovat, i když jednoho z nich museli předtím několikrát znásilnit. Za tři týdny začali na Mingovi znovu pracovat táboroví dozorci – ale tentokrát to bylo jen o přesvědčování a stranických principech. Pokračovali však elektrickými obušky, a nakonec ho zlomili, podepsal prohlášení, ne o tom, že by se zříkal Falun Gongu, ale připouštěl v něm, že jeho zadržení bylo oprávněné. Prohlášení se však za pár dní zase zřekl.

Díky jeho neobyčejné vzdorovitosti se stal inspirací i pro ostatní vězněné praktikující, a to i v ostatních pracovních táborech. Proto ho přemístili do izolovanějšího ženského táboru v Xina’anu. Zde ho nejprve čekalo opět pět dní beze spánku, poté musel týden každý den od rána do večera stát nebo klečet. Poté ho opět mučili a neustále k němu posílali ženy, které se zřekly své víry, aby ho přesvědčily, to však také nefungovalo, místo toho se mnoho žen po rozhovoru s ním znovu vrátilo ke své víře nazpět.

„(květen 2001) …mučení se zintenzivnilo. Byl jsem dlouhodobě nucen setrvávat v pozici „letadla“, tedy opřený zády o zeď s hlavou směřující k zemi a rukama za zády, vystrčenýma směrem vzhůru a opřenýma o zeď. Pravidelně na mě křičeli a byl jsem bit. Celou dobu jsem měl zakázáno spát. Dva týdny v kuse jsem byl přinucen strávit v podřepu. Dodnes v důsledku toho ztrácím cit v nohou. Byl jsem umístěn na samotku, několik dní jsem musel stát v pozoru, a to dvacet hodin denně, což vyústilo v otoky rukou a nohou. Byla mi vymezena „špinavá práce“, sběr a pořádání vězeňských odpadků“. (Z místopřísežného prohlášení Zhao Minga, svědectví v kriminálním případě WSC 548 (2002), Hongkong)

V tu dobu bylo již vyjednáno jeho propuštění, a tak ho přemístili zpět do Tuanhe, a aniž by věděl, že se ho chystají propustit, zavolali si ho na kobereček přímo do ředitelské kanceláře, kde se ho pět policistů včetně dvou vyšších důstojníků pracovního tábora snažili donutit, aby podepsal prohlášení, snad aby neztratili tvář před svými nadřízenými, ještě než ho propustí. Odmítl, a tak ho uvázali k dřevěnému prknu a všichni najednou ho jako šílení začali pálit elektrickými obušky. Po půlhodině Ming dostal do nohy křeč a cítil, že už nemůže dál, a tak podepsal, po dvou týdnech ho propustili. Těsně před odletem se ještě na chvíli setkal s rodinou, od té doby ji už neviděl, protože se do Číny již nevrátil.

Pozn.: Popis mučení byl zčásti převzat z knihy Jatka od investigativního novináře Ethana Gutmanna